Luděk Toman - rodopisné stránky

Území Volyně bylo dějištěm častých válek. K určitému uklidnění došlo po ukončení polsko - ruské války z let 1919 - 1921. Rižským mírem byla Volyň rozdělena. Západní část Volyně připadla Polsku, východní část připadla sovětské Ukrajinské republice. Tím se tisíce Čechů dostalo do područí sovětského komunistického režimu.

Období kolektivizace

Komunisté potřebovali obilí. Jednak aby mohli shromažďovat co největší strategické rezervy pro případnou válku, jednak proto, že se rozhodli přeměnit zemi v průmyslovou velmoc: bylo třeba živit rozrůstající se města, obrovskou armádu a za obilí v zahraničí nakupovat stroje a odborníky. Sovětský svaz ho prodával za dumpingové ceny, čímž mimochodem přispěl ke vzniku světové hospodářské krize v roce 1929. Na nákup obilí od domácích rolníků ale neměl stát dost peněz a často stanovil výkupní ceny na pouhý zlomek ceny tržní. Za těchto podmínek odmítali rolníci obilí prodávat. Komunisté navíc neměli s hospodařením žádné zkušenosti, dělali ohromné rezervy obilí pro případ války, ale nechávali ho nechráněné a mnoho zásob shnilo. Vyzývali pak rolníky k tomu, aby byli uvědomělí a dávali zadarmo státu všechny své zásoby. To oni ovšem odmítali. Za této situace se Stalin rozhodl pro násilnou kolektivizaci zemědělství. Trvala několik let a jejím přímým důsledkem byl hladomor. Kolektivizace vesnic na Ukrajině začala v roce 1928. Přes veškeré nedostatky vynikali české kolchozy proti kolchozům založeným v ukrajinských vesnicích. I odměna za pracovní jednotku se lišila. Pracovní jednotka byla norma práce, kterou měl pracující udělat za den. V slabších kolchozech za tuto jednotku dostávali 10 až 20 dkg obilí a třeba 10 kopějek. V lepších brali třeba i přes kilo obilí a 1 rubl. Je samozřejmé, že hmotné postavení a k tomu potíže, které vznikaly při přestavbě hospodářství, nebyly lákavou nabídkou pro všechny zemědělce. Kolektivní způsob hospodaření měl spoustu závad, špatnou organizaci a efektivitu práce, nízkou pracovní morálku k tomu politické štvanice, podezírání a udavačství, šíření kultu osobnosti,atd. Ovšem kolektivizaci venkova bylo nutné splnit podle plánu.

Kulaci

Brzy se ukázalo, že jen přemlouvání ke vstupu do kolchozu nestačí, proto bylo využíváno různých donucovacích prostředků. Venkov byl rozdělen na tři základní vrstvy. Chudí rolníci byli ti, kdo měli 3-5 ha půdy, střední rolníci 10-15 ha. Kdo vlastnil víc, byl zařazen mezi vesnické boháče. Ty v pozdějších dobách neminul titul kulaka a s tím spojené pronásledování a perzekuce. Často se stávalo, že místní obyvatel s 8-10 ha půdy byl považován za středního a někdy i za chudého, ale Čech se stejnou výměrou půdy už byl kulak. Do doby než bolševické úřady rozpoutaly tzv.třídní boj, žili Češi spokojeně vedle obyvatel ukrajinské národnosti. Žili kulturně s viditelnými výsledky hospodaření. Pokud seděli v Selsovětu rozumní a gramotní lidé, nedopustili, aby lid strádal. Bohužel v mnoha případech tomu tak nebylo. Moc ve většině obcí vzali do svých rukou lidé bez vzdělání a s nízkou kulturou výchovy, ale se stranickou nebo komsomolskou legitimací v kapse. Byli to lidé vyhýbající se poctivé práci a snažící se ukořistit majetek jiných. Rolníci přicházeli o majetek, byli nuceni vstupovat do kolchozů a současně byl vyhlášen boj proti kulakům. Tím pro ně byl každý, kdo vlastnil soukromý majetek. Čekala je deportace na Sibiř někdy s celou rodinou, často smrt. Když došla zásoba kulaků, byli za ně prohlášeni středně majetní rolníci. Ani chudina se represím neubránila, i když se odtud také rekrutovali aktivisté, kteří likvidaci venkova a kulaků s chutí pomáhali. Přesvědčování i rozkulačování se však ukázalo málo účinné, a tak se hledali nové cesty. Příležitost poskytl méně úrodný rok 1932.

Hladomor

Aby byl zničen ukrajinský nacionalismu a dokončena kolektivizace, vydal již v roce 1932 Stalin nařízení odebrat lidem na Ukrajině veškeré obilí. Rok 1932 byl deštivý a úroda byla proti jiným letům slabší. Předepsané množství obilí a potravin nemohli rolníci dodat a tak přišel rozkaz, aby soukromí rolníci odevzdali co mají. Po určitém termínu do vesnic přišli tzv. Rudé metly. Rodinu, kde něco našli, prohlásili za nepřátelskou, sebrali všechen majetek a hlavu rodiny většinou poslali do vyhnanství. Od toho byli ušetřeni členové kolchozů. Lidé neměli potraviny a státní sýpky které byli plné ale nedotknutelné, vydávaly jen malé příděly lidem ve městech. S velkou slávou, s hesly "První obilí státu" se odváželo obilí rovnou od mlátiček přímo do skladišť státního výkupu, často jen na hromady pod nedokonalými střechami nebo přímo pod otevřeným nebem, kde se obilí v hromadách zapařilo a shnilo. Dodatečný vstup do kolchozu už často nezachránil hladové rodiny před katastrofou. Začali umírat lidé, děti a starci vysílení hladomorem. Záznamy o úmrtí se nedělaly, o hladu se nesmělo mluvit ani psát. Vyhladovělí lidé neměli sílu, aby mohli na hřbitově vykopat pro nebožtíka jámu, žádné pohřební obřady se nedělaly. Zemřelí se ukládali jen do mělké jámy a přikryli se vrstvou drnů. Nikdo se o jejich záchranu nestaral. V některých obcích v tomto strašném období zemřelo hladem víc lidí než v průběhu druhé světové války. Po první světové válce hladovějící lid z měst hledal záchranu na venkově, teď tomu bylo naopak. Z vesnic se jezdilo za chlebem do měst, kde se v dlouhých frontách u obchodů s chlebem dalo vystát 1kg chleba na osobu. Později, když už byli i obchody ve městech prázdné a žádné potraviny nebyly k sehnání, objevili se v oblastních městech obchody Torgsin – tedy jakýsi obchodní syndikát. V těchto obchodech se sehnalo nejlepší zboží i cizího původu včetně potravin všeho druhu, ale jen za zlato a stříbro.

Co hladomor vyvolalo?
Po kolektivizaci produkce obilí na Ukrajině rok od roku klesala, zatímco požadavky státu se zvyšovaly. Komunisté navíc ukrajinské rolníky podezírali z toho, že jsou nositeli snah o ukrajinskou nezávislost, a také je považovali za své „třídní nepřátele“. Fatální nedostatek potravin se projevil počátkem 30. let. V srpnu 1932 navíc vyšel zákon o rozkrádání státního majetku, podle něhož mohl být až k trestu smrti odsouzen ten, kdo si na kolchozním poli vzal několik klásků. V tu dobu už hladem umíralo několik tisíc lidí denně. V mnoha případech se musely matky rozhodnout, které z jejich dětí je životaschopnější a kterému nemá cenu dávat jíst. Stávaly se případy, kdy se nešťastní venkované hlady zbláznili a zabíjeli se navzájem, případy kanibalismu… Vzpoury byly, ale nekoordinované. Navíc při kolektivizaci asistovala Rudá armáda.. Lidé z venkova se také pokoušeli utéct do města, kde nebyla situace tak katastrofální jako na vesnici, ale Rudá armáda hlídala cesty a železniční stanice. Jakékoli zmínky o hladu byly zakázány a trestány. Tisk psal o šťastném životě v kolchozech. Pro zahraniční hosty byly připraveny ukázkové exkurze, při nichž komunisté nutili rolníky předstírat, jak se jim šťastně žije. Posbírali třeba lidi z několika vesnic, nahnali je do jídelny, půjčili jim oblečení a boty a na stůl prostřeli nějaké dobré jídlo. Rolníkům řekli třeba, že se natáčí nějaký film. Jakmile návštěva skončila a spokojeně odjela, všechno jim zase vzali. Západní vlády měly také zprávy od svých konzulátů. O hladomoru však veřejně informovali pouze Němci a Italové. Angličané, Francouzi a Američané mlčeli, protože chtěli za každou cenu zamezit možné spolupráci Stalina a Hitlera. Ze stejného důvodu uznal v roce 1933 Roosevelt Sovětský svaz a navázal s ním diplomatické styky. Hladomor byl vyvolán záměrně, ve snaze zničit nejen rolníky jako třídu, ale Ukrajince jako národ. Hladomor v letech 1932–33 odsoudili jako genocidu ukrajinského národa parlamenty Argentiny, Austrálie, Belgie, Kanady, USA a Maďarska. Také OSN přijala koncem roku rezoluci, bohužel ale na základě politického tlaku Moskvy značně oslabenou: nemluví se tam o genocidě, ale jen o „tragédii“.
 Rolníci, kteří dříve pracovali na svých pozemcích, měli jako kolchozníci v nejlepším případě povoleno mít maličký kousek půdy vedle domu. V kolchozech pracovali v podstatě jako námezdní síly, s tím rozdílem, že námezdní síla dostává mzdu. Oni mzdu dostali, jen pokud byla dobrá úroda a nepožadoval-li stát nesplnitelné dodávky. Byl to vlastně určitý druh nevolnictví. Až do poloviny 50. let neměli kolchozníci žádné osobní doklady. Nemohli opustit svoje území. Jedinou jejich nadějí bylo dostat se na vojnu a potom možná na nějakou průmyslovou školu. Fakt, že komunisté ve 30. letech sebrali rolníkům všechno, v nich vyvolal nechuť k práci. Výnosy ohromných kolchozních polí byly asi stokrát nižší, než produkce malých soukromých políček.

GULAG

(Hlavní správa nápravně-pracovních táborů) byla státní instituce Sovětského svazu řídící a spravující systém koncentračních a pracovních táborů SSSR, který začal být budován za Lenina (1919) na samém počátku Sovětského svazu a byl rozšířena za Stalinovy hrůzovlády. Správa byla i s tábory samotnými oficiálně zrušena v lednu 1960, ve skutečnosti ovšem tábory (pod jiným jménem, většinou s méně krutým režimem a někdy i na jiných místech) existovaly až do druhé poloviny 80. let 20. století.
Slovo gulag se posléze přeneseně používalo pro označení sítě táborů nebo i jednotlivých táborů pod správou této instituce.

Princip Gulagu

Narozdíl od německých vyhlazovacích táborů gulag představoval spíše tábory produkující otrockou práci, ovšem podmínky v různých oblastech byly dost různorodé a některé destinace skutečně představovaly tábory smrti, která přicházela zpravidla v důsledku nemoci, odepření lékařské péče, umrznutí, případně hladu. Vězni v táborech museli nezřídka pracovat až 16 hodin denně či dokonce více s minimem stravy, bez patřičného nářadí, bez zkušeností a za daných podmínek s nesplnitelnými normami. Kdo normu nesplnil, často nedostal svůj už tak hubený příděl jídla (nebo mu byl ještě zmenšen). Dozorci si leckdy beztrestně dělali s vězni, co chtěli (jedinou podmínkou bylo, aby příliš výrazně neklesla produkce). Často se pracovalo v mrazu bez patřičného oblečení. Naproti tomu existovaly i pololuxusní tábory, kde se žilo relativně dobře (těch bylo ovšem minimum). Hlavním úkolem gulagu byla těžba surovin a stavba náročných projektů, jako byl Bělomořsko-baltský kanál.

Češi a Gulag

Sovětští komunisté uplatňovali teror zejména vůči českým učitelům a kulturním aktivistům vůbec. V roce 1925 se konal soudní proces proti starousedlíkům české minority v Kyjevě, na který navázal v roce 1927 soudní proces s učiteli Martínkem a Černíkem, kteří byli za "podvratnou činnost" odsouzeni na dlouhá léta pobytu ve vyhlazovacích táborech na Sibiři. V roce 1928 byli odsouzeni na základě smyšlených obvinění čeští statkáři a obchodníci s hospodářskými stroji. Všichni byli posláni na Sibiř i s rodinami. Z Okolku to byli Vojtěch Postl a Josef Dostál, z Čerňachova Fixl, z Krošny Dušek a Souček. Z Okolku byli v roce 1930 deportováni Vladimír Andres, Vladimír Lukavský, Viktor Kohout, Václav Grejza, Pavel Betka, Rudolf Kleša, Vladimír Krejza a Václav Sládek.

Ve dnech 12. - 14.6.1931 se konal v Charkově před nejvyšším soudem Ukrajiny velký soudní proces, ve kterém prokurátor obžaloval dvanáct českých učitelů. Inspektora Antonína Vodseďálka ze Žitomíru, Josefa Michalského z Olšanky, Josefa Němečka z Romanova, Emílii Čížkovou ze Selenčiny, Václava Plašila z Antonovky, Vladimíra Jakoubka ze Sokolova a Jaroslava Kříže ze Strimigorodu. Dále obvinil 8 českých dělníků a rolníků, kteří hráli nějakou významnější úlohu v životě českých osad na Ukrajině. a jednoho zaměstnance československé mise v Kyjevě. Obžalovaní neměli obhájce, nemohli se hájit a nebyli seznámeni s obžalobou. Prokurátor požadoval pro všechny trest smrti. Soud vynesl 10 rozsudků smrti (A.Vodseďálek, V.Šíl, J.Bezděk, J.Bouček, J.Kříž, R.Albert, J.Michálský, V.Jona, J.Hegr, A.Zozula) a 11 trestů těžkého žaláře v úhrném rozsahu 79 let. Obviněná učitelka Emílie Čížková se zhroutila a už se nevzpamatovala. Učitelé Vodseďálek a Michalský později zešíleli ve vězeňských táborech. Odsouzení byli nejprve odvezeni do samovazby v Jaroslavli a odtud v roce 1933 transportováni na Solověcké ostrovy v Bílém moři a po vypuknutí sovětsko-finské války byli rozvezeni do různých vězení po celé SSSR. Bez ohledu na výši trestu se zde octlo 18 z 21 obžalovaných. Z dalších tří jeden zemřel, jeden byl poslán do vyhnanství na Sibiř a učitelka Čížková nebyla schopna transportu.
Vězni tu museli pracovat 15 hodin v létě a 12 hodin v zimě, a to při kácení lesa, naloďování dřeva, budování cest a kanálů a na poli - bez mechanizace a při nedostatečné stravě. Odsouzení na smrt čekali na popravu celé čtyři roky, v roce 1935 jim byl rozsudek smrti změněn na pět let vyhnanství, zřejmě na nátlak československého ministra zahraničí dr. Edvarda Beneše při podpisu spojenecké smlouvy v Moskvě dne 16.5. 1935. V roce 1963 byli nejvyšším soudem ÚSSR v Kyjevě rehabilitováni.

Perzekuci byli vystaveni nejen učitelé, ale také členové mnohých divadelních kroužků, náboženští představitelé a osvětoví pracovníci. Ani Češi loajální k sovětské vládě se často nevyhnuli pronásledování a odsouzení. V obci Selenčina bylo 14.10.1930 zatčeno 16 členů divadelního kroužku, kteří nastudovali k 13.výročí VŘSR divadelní hru "Stěnka Razkin". Zabavili ručně psané zpěvníky českých písní a další písemnosti. Byli vyšetřováni 71 dní GPU v Žitomíru a vyzýváni: Přiznej se, že ses zabýval kontrarevolucí! Že nenávidíš sovětskou vládu! Většinu z nich odsoudili na pět let nucených prací, Josefa Vlka na deset let. Vladimír Martinek byl poslán na stavbu Bělomorsko-Baltického kanálu.
Zde pracovali trestanci s lopatou a dřevěným kolečkem. Po prkny vyložené cestičce tlačili kolečko naložené hlínou, a tak tvořili vysoké břehy kanálu, který dnes spojuje Bílé moře s Baltickým. Kdo nesplnil normu určenou v krychlových metrech, dostal 300g chleba a polévku. Kdo splnil, dostal 600g chleba, kdo překročil 1,4 kg chleba a lepší polévku. Boj o chléb se stal hlavní hnací silou o přežití. Po dostavění kanálu v roce 1933 byli přeživší nákladními vlaky převezeni na stavbu Bajkalsko-Amurské magistrály.

V Okolku byli v roce 1937 zatčeni a bez práva dopisování deportováni na Sibiř V.Kostka, J.Knytl, S.Staroň, a V.Kovalčuk, s právem dopisování Vladimír Andres a Václav Kopecký . Všichni zahynuli.

V roce 1938 byl na celém území Sovětského svazu vydán zákaz výuky českého jazyka. Někteří učitelé ale pokračovali ve výuce českého jazyka, což bylo bolševickým režimem hodnoceno jako trestný čin. V obci Malinovska byl tak bez soudu zastřelen učitel Jaroslav Chudoba-Višňovský.

Nejvíce čs. občanů se nacházelo v pracovních táborech v prvních letech války. Jednalo se o politické emigranty, kteří opustili Československo v důsledku německé okupace za účelem získat v SSSR azyl a ochranu. Odhadovaný počet českých a slovenských emigrantů činil 3-4 tisíc, přičemž údajně několik set jich bylo vězněno v sovětských internačních táborech. Naprostou většinu zadržených však tvořili Rusíni (hovoří se i o Židech) z Podkarpatské Rusi, kteří do Sovětského svazu utekli v obavách před maďarskou perzekucí nebo s cílem vyhnout se odvodům do Maďarské královské armády. Jejich počet je odhadován na 21 000. Za nelegální překročení hranic a špionáž byli odsouzeni a odesláni do výchovně-pracovních táborů a kolonií na celém území SSSR (od Pobaltí po Sibiř).

GUPVI

Vedle represivního systému GULAGu existovala další struktura kterou prošli čs. občané a to tzv. GUPVI NKVD-MVD SSSR, spravující válečné zajatce. Byla organizována na podzim 1939 a to v souvislosti s výskytem prvních zajatců (zejména polských) po napadení Polska Sovětským Svazem. Těchto zajatců postupně přibývalo v souvislosti s agresí SSSR vůči Západní Ukrajině, Pobaltí, Finsku. Společně s polskými válečnými zajatci se v táborech NKVD na počátku války nacházelo také 119 francouzských důstojníků a vojáků, 14 anglických vojáků a zhruba 800 Čechů z tzv. Československého legionu. Příslušníci legionu byli postupně odesíláni do Francie (1940-1941), kde se tehdy formovala československá jednotka. Po napadení Sovětského Svazu byly zahájena jednání o založení československé vojenské jednotky v SSSR, jejichž jádrem se měl stát zbytek příslušníků Čs. legionu. Dne 05.02.1942 tak 88 legionářů přijelo do Buzuluku na sběrné stanoviště formující se československé vojenské jednotky. Není třeba zdůrazňovat, že s válečnými zajatci bylo jednáno stejně tvrdě a nemilosrdně jako s vězni v rámci systému GULAG. Jen v letech 1941-1945 zemřelo okolo 318.000 zajatců, přičemž do roku 1949 to bylo dalších 250.000 osob. Československých obětí bylo do roku 1949 evidováno 4.033.